létání s Schulgleiter SG-38
Schulgleiter SG-38
SG-38 byl nejrozšířenější školní kluzák, jaký byl kdy vyráběn. Zasloužily se o to zejména válečné události, kdy se na SG-38 učili základům pilotáže budoucí vojenští piloti. Podle oficiálních záznamů bylo vyrobeno 9245 kusů, z toho více než 3000 v Holandsku u firmy Pander (výrobce nábytku, pokoušející se ve 30. letech i o výrobu letadel), 500 jich vyrobila firma Schleicher, dnes přední výrobce větroňů. SG-38 byl vyvinut v roce 1938 pro německou leteckou organizaci NSFK, která připravovala piloty pro luftwaffe (takový německý Svazarm). Základům pilotáže se na něm naučily tisíce pilotů nejen v Německu ale i v řadě dalších zemí. Nejdříve startovali pomocí gumového lana a létali podél mírných svahů, později přešli na větší svahy umožňující delší lety a poté startovali do větší výšky navijákem (to už byl kluzák většinou opatřen aerodynamickou gondolou kryjící pilotní prostor). A to vše rovnou samostatně! Instruktoři přitom byli na zemi a jenom trnuli, jak to žáček zvládne. Začátkem 50. let s příchodem cvičných dvojsedadlovek tato éra definitivně skončila a staré „glajtry“ z letišť rychle zmizely. I v Německu se jich zachovalo jenom pár.
Jenže člověk je zvláštní tvor; neustále volá po pokroku a přitom nostalgicky pošilhává po tom, co už je vlastně dávno překonané. A tak se v poslední době u nás vyrojila řada replik historických letadel a mezi nimi i starý dobrý SG-38 certifikovaný jako ultralehký větroň. Postavili ho podle původních plánů pánové Leník a Krejčí na Rané, kolébce českého plachtění. Když se 30.6.2002 konal v Mladé Boleslavi letecký den, přivezl pan Leník SG-38 již s jednodenním předstihem a tak došlo k tomu, že jsem usedl za řízení tohoto létajícího stroje.
Pan Leník totiž nechává na tomto „dřevodrátovém stroji“ (jak SG-38 nazývá) létat kdekoho a tak seznam pilotů, kteří na něm létali už čítá více než 300 jmen. Prala se ve mne touha svézt se s takovým strojem a obavy z toho, že živly budou silnější; foukal totiž vítr kolem 5-6m/s a poměr mezi rychlostí SG-38 a rychlostí větru nebyl zrovna nejlepší.
Naštěstí byl SG-38 vybaven gondolou, protože na úplně odkryté „bidýlko“ by mne asi nikdo nedostal. K pilotnímu prostoru jsem prokličkoval mezi výztužnými lanky a dovnitř jsem se nasoukal s mírnými problémy, protože o lehce dimenzovanou gondolu se nedalo opřít. Nakonec se mi podařilo dostat dovnitř i nohy a usadil jsem se na spartánském sedátku z lakovaného dřeva. Jeden z pomocníků držel přitom křídla ve vodorovné poloze abych po sedátku neujížděl na stranu. Posaz je na dnešní poměry neobvykle vzpřímený. Z gondoly jsem vyčníval tak vysoko, že přístroje (rychloměr, výškoměr a variometr) byly zcela mimo zorné pole a pro jejich čtení jsem se musel přikrčit. Řídící páka byla snad ještě delší než v Blaníku a měla neuvěřitelný rozsah výchylek. Pedály nožního řízení byly tvořeny dřevěným vahadlem rovněž s velkým rozsahem výchylek. Vypínač vlečného lana se ovládal lankem nataženým od sedačky k vypínači; vypínač šel lehce jako spoušť od pistole, takže o lanko stačilo jenom lehce brnknout.
Vzlet se odehrával vlekem za autem. Původně jsem si myslel, že to bude jenom takový skok, při kterém sotva přeletím vlečné auto. Z omylu jsem byl rychle vyveden, když p. Leník vylovil z kufru auta buben se 400m lana. To už stačilo na vlek do 200m a na okruh. To tedy bylo něco; na navijáku jsem startoval naposled asi před třemi roky a nikdy za přední závěs natož pak s takovým ruchadlem. Dostal jsem krátkou instruktáž co a jak a mohlo se jít na věc. Provedl jsem úkony před vzletem spočívající v zavrtění kormidly a zapnutí vlečného lana. Mezitím se rozjela vlečná Felicie. Když bylo lano skoro napnuto, mávnul startér praporkem a řidič někde za polovinou letiště přidal plyn. Lano se napnulo, chvilku se nic nedělo (mezitím 400m perlonu propružilo o dobrých 15m) a potom se kluzák plynule rozjel a po pár metrech rozjezdu byl ve vzduchu. Strach mne okamžitě přešel. Přitáhl jsem výškovku na doraz (pro start za přední závěs je to nutné) a začal jsem stoupat o poznání mírněji než při navijákovém vzletu. Pilotáž mi zatím nedělala problémy, kluzák seděl ve vzduchu jako přibitý. Po dosažení výšky kolem 200m už kluzák skoro nestoupal a jenom se vzdaloval od místa vzletu a tak jsem se vypnul. Přitažená výškovka způsobila, že kluzák nadšeně nadskočil ale hned jsem ho rázným potlačením umravnil a zatočil jsem doleva zpátky nad letiště. Byl to úplně nový zážitek, vzduch kolem mne proudil rychlostí 60km/h a díky otevřené kabině jsem měl pocit, že jsem mnohem výš než ve skutečnosti. Myslel jsem si, že rychlost půjde odhadovat podle hvízdání výztužných lanek ale to bylo úplně přehlušeno třepetáním mé bundy. Kluzák letěl naprosto stabilně a při mé váze držel bez problémů rychlost 60 km/h. Nad letištěm jsem nasadil na zatáčku doprava, která mě měla dovést do 3. okruhové zatáčky. Síly v řízení nebyly nijak velké (proč také při takové rychlosti) ale i při velkých výchylkách kormidel kluzák přecházel do zatáčky značně neochotně. Nepoučil jsem se. Když jsem chtěl zahájit poslední zatáčku, která mě měla plynulým obloukem přivést na přistání, byl jsem nemile překvapen tím, že kluzák zkrátka a dobře nezatáčí. Chtělo to prostě víc nohy; křidélka nemají diferenciaci výchylek a tak po vychýlení způsobují opačný zatáčivý moment, protože dolů vychýlené křidélko má větší odpor. Nakonec jsem po větším vyšlápnutí nohy přece jenom zatočil ale mezitím jsem letěl po větru pryč od letiště. Rozjel jsem glajtra na 70km/h a modlil jsem se, abych doletěl. Naštěstí se úhel k letišti zlepšoval a tak mi to vydalo i na zatáčku do směru dráhy. „Glajtr“ nemá brzdící klapky a tak se rozpočet na přistání dá dělat jenom vhodnou volbou nalétnutí poslední zatáčky. Oblétl jsem kolegy na startu, blériotsky jsem jim pokynul rukou a nasadil jsem na přistání. Prakticky se potvrdilo mé očekávání, že SG-38 klouže přibližně stejně jako Blaník s otevřenými brzdícími klapkami. Ještě jsem si vzpomněl, že je pilotní sedadlo dost vysoko nad zemí a že proto musím začít podrovnávat výš. Podrovnal jsem a při rychlosti, kterou znám důvěrně z kola mne lehké drncnutí upozornilo, že let končí; stál jsem na pár metrech.
Byl to neuvěřitelný zážitek, poprvé v životě v letadle s otevřenou kabinou. Z těch 200m jsem byl na zemi rychle, protože SG-38 má klouzavost asi 1:10 a opadání přes 1m/s (takové trochu rychlejší rogallo) ale o výkon tady nejde. SG-38 je neuvěřitelně hodné letadlo a nechá si hodně líbit i od pilota, který skoro nic neumí; na druhou stranu není tak obratný jako dnešní větroně a při manévrování se s tím musí počítat. I když jsem bral SG-38 zpočátku jako kuriozitu, dostal jsem chuť vzlétnout s ním znovu, tentokrát gumicukem na svahu na Rané a trochu s ním pozlobit rogalisty.
zdroj: www.sweb.cz